Nemocnice

First topic message reminder :


Nově postavená a zmodernizovaná nemocnice ^^
(Prosím, odmyslete si ta auta, auta v Kiri ještě nemáme xD)

V hlavě mi opět prolétla ta myšlenka, která mě trápila. ale nedal jsem to najevo. Pousmál jsem se na ni a znovu ji pohladil. Když jsem viděl slzy v jejích očích, ihned jsem je setřel. "Neboj Hitomi .. hezky se tu vyspinkej. Budu tě tu hlídat celou noc." políbil jsem ji na čelo a usadil se do křesílka u postele. Chytl jsem ji za ruku a díval se na ni.

Podařilo se mi usnout a byla to první noc, kdy jsem se opravdu vyspala. Kdy jsem mohla spát bez nočních můr a bez probouzení. Celou noc jsem tiskla Daisukeho ruku ve své a nepustila ho. O tom jsem věděla. A když jsem ráno otevřela oči, byl pořád vedle mě. Poklimbával, ale byl tu se mnou. Hned mi bylo lépe, když jsem je tu měla oba. Posunula jsem výš, abych si mohla sednout na posteli. Už se mi pohybovalo mnohem lépe, tělo už mě skoro nebolelo. Medici odvedli skvělou práci. Dokonce jsem začínala cítit hlad. Byla jsem spokojená. Bylo tolik věcí, které mě trápily, ale...Pro tuto chvíli jsem byla spokojená.

Probral jsme se ze spánku do kterého jsem nemilosrdně upadl po té vší únavě. Stále jsem držel Himiinu ruku. Všiml jsem si, že už je vzhůru. Natáhl jsme se k ní a políbil ji na tvář. "Ohayou Himi-chii .." pousmál jsem se a protáhl se. "Jak se ti spinkalo?" zeptal jsem se, ale proč vlastně, když jsem mohl odpověď čekat, je přece v nemocnici.

Čekala jsem poměrně dlouho, než se probudil. Nevadilo mi to. Kairi si mezitím šla hrát ven. Držela jsem ho pořád za ruku a přemýšlela jsem. Když sebou trhl, upřela jsem na něj pohled. Za pusu jsem se vděčně usmála.
,,Kupodivu docela dobře, jen jsem trochu hladová." zazubila jsem se. Bodejť by ne, pár dní jsem dostávala výživu pouze přes hadičky.

Její poznámku následovala i reakce jejího těla, které si řeklo o jídlo. "No to vidím, dokonce i tvůj žaludek už mi to říká." usmál jsem se a vstal z křesílka. "Dojdu se zeptat sestřičky, jestli ti můžu něco koupit." řekl jsem a odešel za sestřičkou, u které jsem se dočkal kladné odpovědi. Šel jsem tedy do nemocniční jídelny a nechal Himince připravit rámen. Poté jsem se vrátil k ní na pokoj. "Tak jsem tu s něčím dobrým." usmál jsem se a položil rámen na stoleček u její postele. Následně jsem se zase usadil. "Chceš nakrmit?" optal jsem se pro jistotu.

Daisuke najednou zmizel, věděla jsem ale, že až se vrátí, přinese mi něco dobrého. Byla jsem jsem si jistá, že mě od hadičky neodpojili, aby mě trápili hladem! A měla jsem pravdu. Můj zachránce se vrátil s mým oblíbeným jídlem.
,,Nomu..." olízla jsem se. Žaludek reagoval taky. Zčervenala jsem jak kvůli němu, tak kvůli Daisukeho otázce. Krmil mě už tolikrát a já stejně reagovala jako puberťačka. Přikývla jsem a pootevřela ústa připravena na své sousto.

Po její odpovědi jsem neváhal a raději vzal ihned nějaký hadřík a použil jej jako bryndáček, abych ji neopařil či nepolil. Přisunul jsem si nejprve křesílko blíž k ní a pak jsem vzal misku s rámenem, krásně teplým a vypadajícím lahodně. Konečně jsem byl připraven dát jí první sousto, a tak se i stalo. Následovalo několik dalších soust a začínal jsem si myslet, že mi sní i lžičku z ruky. "Teda tobě to jede!" usmál jsem se.

To, že mě krmil, bylo úžasný, a ten rámen byl taky úžasný. Chutnal mi. Jako vždy. Nyní umocněno tím, že jsem byla pár dní bez jídla.
,,Nediv se mi..." zamumlala jsem ještě s plnou pusou. ,,Ještě nikdy mi jídlo nepřipadalo tak strašně dobrý..." olízla jsem se a znovu otevřela pusu, aby mi nudličky přistály v hangáru.

"Jsi roztomilá, když se necháváš krmit.. jako malý mímo." usmál jsem se a poslal další sousto vstříc hangáru.

Po několika dnech strávených v nemocnici s Himi, kdy jsem sloužil jako jídelní poslíček, jsem se opět jednoho večera probudil, jelikož jsem prospal celý den, abych na ni mohl dávat v noci pozor. "Ohayou Himi-chii.." řekl jsem s více než mírně ospalým výrazem na tváři. Ani jsem si nevšiml, že do pokoje zrovna přišla sestra, která do mě následně šťouchla, aby mi mohla pošeptat tajemství. "Je připravena na domácí péči, ale raději bychom si ji tu nechali." zazněla její slova a následně se s úsměvem na tváři opět odebrala pryč.

Celkem jsem se nudila. V nemocnici nebylo co dělat a pro Kairi si přišli Daisukeho rodiče. Hodilo se to, když on byl se mnou a já musela být v nemocnici. Navíc mi už sundali obvazy z celého těla. Byla jsem zahojena. Zmizely jizvy i spáleniny. Jen jeden kousíček jsem měla zarudlý, a to na levé paži. Byla to však malá daň za to, že za mě tolik lidí položilo život. Přesto mě tu ale drželi jak ve vězení.
Dívala jsem se do stropu a přemýšlela jsem. Vlastně jsem čekala, než se Daisuke probudí. Než jsem stihla odpovědět a nějak zareagovat, přišla do pokoje zdravotní sestřička a naklonila se až příliš nebezpečně k němu. Něco mu důvěrně pošeptala. Zamračila jsem se. Moc se mi to nelíbilo a vůbec mě nezajímalo, že ta sestřička je tak o 10 let starší než my. Usmála se na něj a odešla. Tázavě jsem se na Daisukeho podívala, co to má jako znamenat?!

Její tázavý pohled se změnil spíše v něco nebezpečného, hrozícího rychlou a prudkou ranou do nejbližší osoby. Nejdřív jsem se snažil vůbec pochopit, proč na mě takový pohled vrhla, ale pak mi to došlo. "No tak, já s ní nic nemám! Vždyť ani není můj typ!" snažil jsem se obhájit. "Přišla mi jen něco říct, to sestřičky dělávají." prohodil jsem svůj znalecký posudek.

Po tom, co mi sdělil, jsem se zamračila ještě víc.
,,No právě. Tady sestřičky moc rády flirtují." pohodila jsem zpupně hlavou na stranu a nafoukla tváře. Věděla jsem, že je od nás starší a taky jsem věděla, že se lékařky nebudou pokoušet sbalit snoubence, i když bývalé, Mizukage...Ale pocit je pocit! A ten můj byl nepříjemný.
,,A copak ti tedy ta sestra sdělila, když je to jejich náplní práce?" zeptala jsem se a jen tak o pár milimetrů jsem pootočila hlavu zase k němu.

"To bys ráda věděla, co?!" zasmál jsem se a založil si ruce na hrudi. Šel jsem na to takticky a pěkně zpříma "Co za to?" zeptal jsem se a přišoupl jsem se blíže k její skřínce. Tam jsem si nahmátl krabičku s instantním rámenem, který jsem si připravil, než jsem šel spát. Hmm... to už radši jíst nebudu. Hmátl jsem do skřínky znova a vytáhl jsem si banán. Jo.. to by šlo. Tohle mě snad nezabije.

Tentokrát jsem se na něj podívala. ,,Co za to?!" zamrkala jsem. ,,To je nefér! Nezlob mě a pověz mi to!" poprosila jsem ho, ačkoliv to znělo jako rozkaz. Zároveň jsem se snažila dělat trošku psí oči. Čím víc se vykrucoval, tím víc moje pocity a domněnky rostly a bylo to nepříjemné. Měla jsem až moc velkou fantazii. Prolustrovala jsem ho očima a zčervenala jsem. Navíc bych se ani nedivila, kdyby mu nějaká nedělala návrhy za mými zády.

"Ale no tak, snad nežárlíš?" nahodil jsem poloúsměv. Přiblížil jsem se blíž k ní. Rukou jsem jí zabloudil pod vrchní díl od pyžámka, které měla na sobě. Šimral jsem jí na bříšku a volně se posouval výš. "Takhle mě podezírat, že bych ti snad zahýbal. To se na dívku tvých mravů nesluší." zasmál jsem se pobaveně. Věděl jsem, že jí má slova určitě provokují, ale takový já už jsem. Rád lidi provokuji, ale musím včas skončit, abych neodpadl špatně.

Tváře mi zčervenaly o trochu víc. ,,Samozřejmě že nežárlím!" zase jsem otočila hlavu na stranu, aby se mi nemohl dívat do očí. On ale místo toho rovnou zaútočil. Bylo to tak moc dávno, co mě se mě dotkl, okamžitě mi naskočila husí kůže na celém těle. Kousla jsem se do rtu.
,,Moc často jsi se mnou nebyl, tak....jsem se bála." zkrotla jsem trochu. Uvelebila jsem se na posteli a nechala se hladit na břiše.
,,Nevěděla jsem, kde jsi a co děláš." zamumlala jsem a přivřela oči.

Má ruka stoupala od bříška výš. "Ty si snad myslíš, že bych mohl být nespokojen s tou nejkrásnější dívkou v celé Kirigakure? A samozřejmě nejen v Kirigakure, ale celém širém světě." Nejspíš si myslela, že zůstanu jen u bříška, ale já pokračoval o něco víš, kde jsem jedním prstem přejížděl po obrysu předností této překrásné kunoichi, která byla jen moje. "To bych musel být asi úplný blázen." dokončil jsem krátký proslov.

,,Já nevím." zamumlala jsem ještě méně srozumitelně, když jeho prosty bloudily na zakázaných místech.
,,Prostě...jsem se bála." dostala jsem ze sebe společně se slabým vzdychem. Husí kůži jsem měla pořád. On prostě věděl, jak mě uklidnit, jak změnit na nějakou dobu moje myšlenky. Povedlo se mu to vždy. Stačilo mi jen slyšet jeho hlas Takovou schopnost neměl nikdo.

Přiblížil jsem se k ní, musel jsem se však naklonit přes postel, jelikož ode mě byla dál, abych neviděl její rudnoucí se tvářičku. Natáhl jsem se až k jejímu oušku a zašeptal. "Mám tajemství, ale nikomu ho nesmíš prozradit." špičkou jazyka jsem jí olízl ouško a následně jí jemně hryzl. "Slyšel jsem, že jedna pacientka z tohohle oddělení může jít do domácí péče." pokračoval jsem v jemném šeptání do ouška.

Lechtalo mě to, když mi šeptal do ucha. Bylo to ale příjemné. Přivřela jsem oči a zase se kousla do rtu, zvláště po tom, co mě do ucha hryzl. Pak mi zašeptal větu, kterou jsem si přála už dlouho slyšet. Rozzářila jsem se.
,,Vážně? Už můžu jít domů?" odtáhla jsem se od něj a podívala se mu nadšeně do očí. Vděčně jsem se na něj usmála.
,,A budeš se o mě starat?" naklonila jsem hlavu na stranu.

Její rozpoznávací reakce byly opravdu na vysoké úrovni. Úplná Yamanaka i bez přenosu mysli. "No .. vážně můžeš jít domů." pousmál jsem se. "Ale jestliže se o tebe mám starat, musím vědět, že mě budeš poslouchat a nebudeš mi nikam utíkat." pohrozil jsem jí, abych nadnesl vážnost situace. "A nemysli si, že tě budu opečovávat tak něžně, jako tyhle sestřičky, já mám rád jiný styl péče." přejel jsem jí rukou na zadeček a jemně jej zmáčkl.

Usmívala jsem se jako sluníčko.
,,Slibuju, že nebudu utíkat." přikyvovala jsem hlavou. Ani bych neměla kam. Momentálně se stejně budu moci pohybovat jen na blízku všech. Nikam mě nikdo ani nepustí.
Z radosti, že mohu jít domů, jsem se na posteli nadzvedla. Daisuke toho využil. Zase jsem zčervenala a ruce si dala za záda.
,,Někdo sem může přijít." zašeptala jsem.

Slib jsem vzal na vědomí a stejně tak i její poznámku, k té už jsem však měl co dodat. "To je dost nepravděpodobné, nikdo už k tobě takhle pozdě nechodí, to mám ověřené." usmál jsem se a nenápadným taktickým manévrem jsem se dostal k ní do postele. "Ale dneska si dáš ještě jednu noc tady, venku už je noční klid." řekl jsem a políbil jí.

Vlastně mě svým uklidňováním opět uložil do postele. Lehl si ke mně, což jsem nečekala. Do teď spal v křesle, což se mi nelíbilo, ale nedal si prostě říct. Narůžověla mi líčka a pousmála jsem se, i když jsem byla nafouknutá.
,,Těšila jsem se už domů." povzdychla jsem si. Byla jsem však umlčena polibkem.
,,Alespoň že jsi tu ty." dodala jsem nakonec a přitulila se více k němu. Hned mi bylo příjemněji.

"Já myslím, že to tu jednu noc určitě přežiješ." podezřele jsem se usmál. Ještě aby ne, když můj další dotek směřoval na její stehno, které jsem jemným škrábnutím přejel. "Ještě jednu noc. Tak zavři očka, a ráno bude zase o něco blíž." zašeptal jsem jí do ouška. "Sladké sny princezno." dodal jsem nakonec.