Nemocnice

Od jeho domu jsme se vydali k nemocnici. Myslela jsem, že mi cestou ukáže nějaké důležitá místa ve vesnici, ale spletla jsem se. Šel poměrně rychlým krokem, jako by se mě chtěl co nejrychleji zbavit. To bych si pomyslela, kdybych necítila tu spleť čehosi ve vzduchu. Nejspíš pospíchal jim pomoci.
Dorazili jsme k nemocnici, prošli dveřmi a Kiseki zamířil rovnou k recepci. Na sestřičku vyhrkl všechno, co věděl a ta na oplátku na něj zírala, jako by spadl z višně. Začala jsem se smát. Připadalo mi to všechno vtipné. Rychle jsem smích zkrotila, když se ke mně otočil. Už ho asi nepotkám? blesklo mi hlavou. Pak mě napadla další myšlenka, že jde na jistou smrt a ví o tom. „Ppp-počkej, co tím chceš říct?“ zeptala jsem se ho nechápavě. Ano byl sice otravný, když si ze mě dělal srandu, ještě v takovém stavu, ale určitě jsem se ho nechtěla zbavit takovým způsobem. Rozhodně jsem si nepřála, aby umřel, když to byl první člověk, co mi pomohl. Ještě jsem mu ani nepoděkovala za záchranu života.

Bedlivě jsem poslouchala jeho odpověď. Docela se mi ulevilo, že jeho myšlenky nešly týmž směrem jako ty moje. Otočil se a odešel bez rozloučení a zmínce o tom, co s jeho oblečením, co jsem měla na sobě. Znovu jsem se otřásla, když jsem si vzpomněla na události, které mě sem přivedly. Už zase mi byla zima a to jsem již nebyla mokrá a zmrzlá. Povzdechla jsem si. Chystala jsem se otočit a zjistit, co po mě budou chtít, když zvedl ruku a zamával mi. Usmála jsem se a zamávala mu taky. „Hlavně se nezraň!“ křikla jsem za ním, ale už mě nejspíš neslyšel.
Otočila jsem se na doktora, který byl poblíž. Úsměv ze rtů mi zmizel tak rychle, že by se dalo i dohadovat, jestli tam vůbec byl. Zahrnul mě tolika věcmi najednou. Rychle jsem zakroutila hlavou, abych si urovnala jeho otázky. Nadechla jsem se. „No… to-,“ náhle byla umlčena reakcí medika na něco jiného. Překvapeně zamrkala nad jeho slovníkem. Lůžko? Morfium? Zvedla jsem jednu ruku a prstem jsem si klepala na bradě, druhou jsem si ji podpírala. „Morfium, morfium, morfium…“ Určitě mi to slovo něco říkalo, ale jaksi jsem si to nemohla vybavit. „Je to… a najdu to…?“ Mohlo to vpadat, jako bych si z něj dělala srandu, ale v žádné nemocnici jsem ještě nebyla, pokud si pamatuju.

(V pohodě.)

Když si medik začal razit cestu chodbou, vydala jsem se za ním. Natahovala jsem krok, abych mu stačila. Pořád vykřikoval, aby mu vyklidili sál. Najednou jsem zjistila, že mám v ruce lahvičku. Byla prázdná. Zarazila jsem se, ale v chůzi pokračovala. Pokud najdeš simulanta, tak jednej podle uvážení… mi stále znělo hlavou. Snad na nikoho takového nenarazím. Určitě to bude nebezpečné, a když pořád ještě nevím, kdo jsem, raději se do ničeho nebezpečného nepouštět.
Nejdřív jsem musela najít nějaké lůžko pro onoho bezmocného a krvajícího muže na nosítkách. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Dokonce jsem nahlížela do pokojů, bohužel byla všechna lůžka obsazena. Kousla jsem se do rtu. „Hned se vrátím s lůžkem!“ řekla jsem medikovi. Přece jen nosit ho pořád na nosítkách nebylo příjemné. Rozeběhla jsem se chodbou pryč. Vyběhla jsem do druhého patra a taktéž se dívala do všech pokojů. V jednom jsem zahlédla prázdné lůžko, jenže tam byly v toaletním stolku věci. Rozhodně jsem nehodlala nějakému nemocnému člověku sebrat lůžko. Otočila jsem se na podpatku a pokračovala. Všechna lůžka, na která jsem narazila, byla obsazena. Poštěstilo se mi až ve čtvrtém patře, kde na chodbě úplně vzadu stálo osamělé lůžko. Rozeběhla jsem se k němu, naštěstí mě nikdo nezastavil. Vzala jsem jej a jela s ním k výtahům. Nevím, jak bych ho táhla po schodech. Sjela jsem dolů, kde čekal nebohý pacient na nosítkách. Cinknutí naznačilo, že jsme dojeli dolů. Dveře výtahu se otevřely a já se rozeběhla přes celou chodbu i s lůžkem k medikovi. Křičela jsem na něj již od výtahu. „Mám to lůžko!“ Udýchaně jsem k němu přitlačila vozík. „Morfium tu bude co by dup!“ Otočila jsem se a zase utíkala pryč.
Šla jsem opět chodbou. Tentokrát jsem nenahlížela do pokojů, ale dívala se na cedulky. Potřebovala jsem najít místnost, kde mají léky. Našla jsem sesternu. Uvnitř měli vitrínu, kde se nacházely nějaké léky. Sice to nebyla lékárna, ale snad tam morfium měli. Přistoupila jsem k ní a otevřela ji. Chvíli jsem v ní pátrala, než jsem narazila na prázdné místo, kde něco chybělo. „Sakra!“ zaklela jsem. Vyklouzla jsem ze sesterny. Musela jsem ji najít. Doktoři a sestřičky určitě takové věci budou mít u sebe. Povzdechla jsem si. Asi přijde na to „jednej podle svého uvážení“. Viděla jsem jednu sestřičku, která se starala o jednoho mladíka. Její kapsy vypadaly přeplněné. Ochomejtala jsem se kolem ní. Jakoby náhodou jsem do ní narazila. Přitom se mi naskytla příležitost jí strčit ruku do kapsy a jednu lahvičku jí sebrat. Omluvila jsem se a rychle odcházela pryč. Podívala jsem se do ruky a zklamaně jsem zjistila, že lahvička morfia je prázdná.
Zahlédla jsem tam nějakého pobudu, který seděl na lavičce a v ruce držel nějakou lahvičku a lačně se díval po kapačce. Zastavila jsem se a přemýšlela, jak mu ji sebrat. Trvalo mi to dlouhých pět minut, než mě něco napadlo. Na chvíli jsem si odskočila…
Zhluboka jsem se nadechla a znovu jsem se dala do běhu. Když jsem si byla jistá, že utíkám správným směrem, tak jsem se ohlédla, aby to vypadalo, že nedávám pozor a plnou silou vrazila do toho individua na lavičce. Couvla jsem několik kroků a nefalšovaně spadla na zem. Při té srážce upustil svoji lahvičku a ta se kutálela vedle mě. Rychle jsem se vzpamatovala a sebrala ji. „Moc se omlouvám!“ Natáhla jsem ruku a vrátila jsem mu lahvičku. Prohodil několik nepěkných slov a znovu se posadil na lavičku a lahvičku dál mnul v rukách, jako by to byl poklad. Otočila jsem se a utíkala zase zpátky, dokud nezjistí, co jsem mu provedla.
Do prázdné lahvičky jsem napustila vodu a při srážce jsem lahvičky vyměnila.
„Pane!“ křičela jsem a mávala rukou ve vzduchu. „Tady to máte,“ doběhla jsem k němu a lahvičku s morfiem mu podala.

Jakmile jsem se k němu doplahočila s morfiem, nebožák už na lůžku. Nataženou ruku s morfiem jsem stáhla zpátky. Vytřeštila jsem na něj oči. Asistovat mu? blesklo mi hlavou. Jak bych mu asi tak mohla pomoci, když to ani nedokážu u sebe? Podívala jsem se na podlahu. Viděla jsem Kisekiho boty a tepláky, co mi půjčil. Zhluboka jsem se nadechla. Podívala jsem se kolem sebe a viděla jsem tam krabičku s rukavicemi. Jednu jsem vytáhla, nůžkami jsem odstřihla pevnější konec a použila ji jako gumičku. Byla bych nerada, kdyby mi vlasy padaly do obličeje při práci. Udělala jsem si drdol.
Umyla jsem si ruce a pak se vrhla na to, co mi nařídil. Vzala jsem si stříkačku a napíchla ji do víčka lahvičky. Stiskla jsem ji, aby uvnitř nebyl vzduch a pak do ní natáhla obsah. Natáhla jsem jen půl stříkačky, nevěděla jsem, kolik toho má být. Stříkačku i s lahvičkou jsem položila na stolek, kam mi ukázal.
Na jeho další poznámku jsem jen kývla. „Ano, pane.“ Připravila jsem se na jeho další instrukce.

(Omlouvám se, že to tak trvalo.)

Čekala jsem na jeho další instrukce. Natáhl ruce k plátnu a začal ho pomalu odkrývat. Nadechla jsem se a zatajila dech. Připravila jsem se na to, co mělo přijít. Na to co přišlo, se nedalo připravit. Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek, ale špatně se mi naštěstí neudělalo. Přivřela jsem oči, když jsem viděla muže, jenž neměl na hrudi a paži kůži. Najednou se začal probírat a medik na mě cosi křikl. Pacient se začal natahovat a křičet bolestí. Pár vteřin mi trvalo, než mi jeho slova došla. Začala jsem se rozhlížet, kam jsem ji vlastně položila. Srdce mi bušilo jako o závod.
Konečně jsem ji našla na stolku, kde jsem ji položila. Třesoucí se rukou jsem se pro ni natáhla. Otočila jsem se zpátky k medikovi a pacientovi. Pořád sténal a snažil se zjistit, co se mu vlastně stalo. Kousla jsem se do rtu a opatrně jsem se přiblížila k jeho krku. Užuž jsem mu ji málem vpíchla, když se začal vrtět. Chytila jsem ho za hlavu. „Držte ho pořádně!“ Tentokrát jsem to byla já, kdo křikl na medika. Počkala jsem, až ho lépe přidrží a vpíchla jsem mu do krku stříkačku. Jelikož jsem tam natáhla jen polovinu, tak jsem mu ji stříkla celou. „Hotovo!“ Stříkačku jsem hodila zpátky na stolek.

Po vpíchnutí morfia se pacient docela zklidnil. Medik mě pochválil a já byla spokojená s dobře provedenou prací. Otočila jsem se zpátky ke stolku, kde jsem prázdnou stříkačku odhodila. Šáhla jsem pro ni a znovu do ní polovinu tekutiny natáhla. Povzdechla jsem si. Připadala jsem si jako někdo důležitý. Třeba tohle byla moje práce, můj sen před tím, než jsem ztratila paměť. Kéž bych si mohla na něco vzpomenout.
Otřela jsem si pot, jež mi vyrašil na čele. Další dávku jsem mu opět vpíchla do krku. Třetí za každou cenu nesměl dostat. Chudák… pomyslela jsem si. Co když jeho tělo morfium zpracuje rychleji? To by dopadlo katastrofálně!
Sledovala jsem medika, jak začal umělou kůži dávat tomu muži na tělo. Obličej jsem zkřivila hrůzou. Kdyby se něco podobného stalo mě, nevím, co bych později udělala. Vyrušil mě až jeho hlas. Pokývala jsem hlavou a pozorně jsem pozorovala jeho práci. Zatím se nezdálo, že by udělal nějakou chybu, kterou bych musela napravovat. Byla jsem za to ráda.
Má radost však netrvala dlouho. Viděla jsem, jak se kousek rožku odchlipuje. Nemuselo by to vadit, přece jen to byl malý kousek, ale kdybych byla na jeho místě, chtěla bych to mít perfektně.
Třesoucíma se rukama jsem se po tom kousku natáhla a upravila jsem ho.